Judicializace politiky představuje jeden z nejdůležitějších fenoménů ústavního práva již několik dekád V posledních letech však soudy zacházejí ještě dále a začínají judicializovat i samotné nastavení soudní soustavy a personální obsazení soudů Přezkoumávají tak nejen individuální rozhodnutí o odvolávání soudců a soudních funkcionářů ale rozhodují i o složení kárných senátů o bytí a nebytí zvláštních soudů či generálních advokátů o nastavení kritérií pro povyšování soudců a o tom kdo a na základě jakých kritérií má vybírat soudce Můžeme tedy hovořit o judicializaci justičnípolitiky Předkládaná kniha se zabývá judicializací justiční politiky mezinárodními lidskoprávními soudy a to na příkladu Evropského soudu pro lidská práva Hlavním argumentem této knihy je že Evropský soud pro lidská práva rozhoduje nejen o individuálních stížnostech ale i o institucionálním nastavení vnitrostátních soudních systémů čímž překračuje svůj původní mandát Z analýzy relevantní judikatury vyplývá že Evropský soud pro lidská práva postupně judicializoval v podstatě všechny aspekty justiční politiky inicioval zásadní změny ve správě soudnictví a posílil vnitrostátní obecné soudy vůči jiným složkám moci Tento vývoj však s sebou nese pro Evropský soud pro lidská práva značná rizika – ohrožuje jeho demokratickou legitimitu umožňuje přijetí nevhodných institucionálních řešení nereflektujících lokální specifika narušuje dělbu moci uvnitř smluvních stran Evropské úmluvy o lidských právech eroduje hierarchické vazby ve vnitrostátních soudních soustavách a tím ohrožuje právní jistotu a v některých zemích může vést i k zablokování řešení palčivých problémů v soudnictví Přesto Evropský soud pro lidská práva v judicializaci justiční politiky pokračuje neboť tím získává nové pravomoci a posiluje svou vlastní roli v evropském konstitucionalismu Zatím mu to u smluvních stran prochází
