„Tento příběh není o mém tátovi a zároveň i trochu je Ale především je to příběh všech dcer které tragicky přišly o své otce a nedokázaly se s tím vyrovnat smířit přijmout smrt milovaného člověka Je smutný protože jsem ho – po delší pauze – psala jako první po tom co od nás táta navždy odešel Vepsala jsem do něj svůj žal smutek bolest Současně je to však příběh plný zvratů překvapení a lásky “ Rozpláču se Ani nevím přesně proč Jestli proto co řekl o tátovi o mně nebo kvůli vzpomínce která mi bleskla hlavou Tak jasně že přímo slyším tátův hlas Jsi jako slunce Když jsi šťastná nebo něčím nadšená rozjasníš všechny kouty Radost na tebe pohledět Jsi jako slunce zní mi znovu a znovu v hlavě a já brečím Myslela jsem že mi to už nikdo nikdy neřekne Jsi jako slunce a teď to vyslovil Lukáš Je to tak silné až mi to vyráží dech Pláč se stal součástí mých dní a já přestávám věřit že se to někdy změní Nechci aby se na tátu zapomnělo nechci na druhou stranu kdykoliv o něm mluvíme tak se rozpláču Protože o něm mluvíme v minulém čase Ta konečnost mě děsí Ale občas sklouzneme do přítomného času jako by tu byl A to je ještě horší Protože si jakoby nanovo vždycky uvědomím pravdu
