Ve vzpomínkách devadesátiletého Jana které si autor zčásti vymyslel a zčásti pobral ze skutečného života píše o Janově obdivu a lásce k šumavským lesům a lidem Stařec Jan medituje o lidské víře v Boha má rád staré borovice a vzpomíná na rozporuplnost života ve dvacátém století v němž lidstvo prožilo dvě světové války a holokaust Zdůrazňuje vítězství dobra nad zlem a naději v zachování smyslu pro rozmanitost přírody Spojuje vědu a víru a uvažuje o vztahu člověka k lesům který se vyvíjel ode dávna Jan v úvahách o vztahu člověka k lesům jde dál za pouhé materiální využívání až k té nehmotné představě kterou stromy v lidském mozku mohou vyvolat Může to být obdiv obava pocit krásy vytrvalosti i působení vertikály
