Monografie se věnuje srovnání právní úpravy postavení národnostních a etnických menšin v českém a polském právu Tyto dvě jurisdikce byly zvoleny pro částečnou podobnost právních kultur jazykovou spřízněnost obou zemí a srovnatelnou novodobou právní historii Analýza se zaměřuje na srovnání poskytování právních záruk národnostním a etnickým menšinám v obou zemích a odhaluje že přes podobné rysy právních kultur je mezi českým a polským právním systémem ochrany menšin řada odlišností V obou zemích jsou základní záruky menšinám poskytovány ústavou a dále jsou hlavní záležitosti upraveny v zákonech věnovaných výlučně národnostním a etnickým menšinám Oba zákony upravují obdobné oblasti tedy vzdělávání v menšinových jazycích další jazyková práva či zastoupení menšin v poradních orgánechcelostátních vlád Český menšinový zákon je přitom obecnější a odkazuje s podrobnostmi úpravy na podzákonné normy či jiné zákony Polský menšinový zákon je podrobnější a namísto nejasně definovaných pojmů jakými je požadavek českého zákona že určitá menšina pobývá na území státu „tradičně a dlouhodobě“ stanoví konkrétní kritéria jako je podmínka že určitá menšina se na území Polska vyskytuje sto let Přestože se zvolené jurisdikce liší v přístupech jakými v nich zákony upravují některé dílčí záležitosti lze shrnout že sledují podobné cíle což vyplývá i z analyzované judikatury V mezinárodněprávním klimatu neexistence jednoznačné všeobecně uznávané právní definice národnostní menšiny je pozice jednotlivých národnostních skupin na území států mnohdy nejasná a přitom právě přehledná a konzistentně uplatňovaná právní úprava postavení menšin může zabránit vzniku napětí mezi národnostními skupinami či dokonce etnickým konfliktům
