Svatý Artaud je monografie o Antoninu Artaudovi (1896-1948), francouzském divadelním teoretiku, režisérovi, herci, básníku a spisovateli, přední osobnosti kulturního života 1. poloviny 20. století, která ovlivnila a dodnes ovlivňuje další vývoj nejen evropského divadla; k jeho odkazu se hlásili např. Peter Brook a Jerzy Grotowski. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy vize obsažené v knize Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jeho hledání forem divadla, které by bylo lékem na - podle Artauda - nemocné lidství, nemocný svět. Odhaluje a komentuje paradoxy spojené s jeho osobností a dílem: Artaud je vizionář, který sám nikdy neuskutečnil své vize; inspirátor bezpočtu divadelních tvůrců, který sám zrealizoval osm výstupů - neúspěšných a nepřijatých; pronikavý kritik stavu člověka a společnosti, kterého společnost odsunula do blázince. Navíc většina z těch, kdo se považovali za jeho následovníky, kopírovala povrchní představy o něm bez pochopení podstaty jeho myšlenek. Jedním ze zásadních témat knihy jsou svatí blázni v dějinách, svaté šílenství, v němž se naplňuje ideál vnitřně svobodného, autenticky se projevujícího člověka neodděleného od světa, přírody, vesmíru, svaté šílenství, které je nepřijatelné pro společnost a obvykle končí šílenstvím nesvatým, destrukčním. Dílo je psané z perspektivy Artaudovy cesty do Mexika v roce 1936, zlomové události v jeho životě, posledního pokusu najít uskutečnění svých vizí v tradicích a kultuře domorodých indiánů - před definitivním nástupem psychické choroby.
