Ve své první práci o dějinách mezinárodní politiky z roku 1957 se Kissinger zabývá diplomatickou historií Evropy od Napoleonovy porážky v Rusku přes sérii mezinárodních kongresů v letech 1814–1822 až po protiturecké povstání v Řecku 1822, které definitivně ukončilo již několik let slábnoucí britskou participaci na evropské politice.
V centru autorovy pozornosti stojí aktéři mnoha desítek rozhovorů, konferencí a kongresů – rakouský kancléř Metternich a jeho protějšek, britský ministr zahraničí lord Castlereagh. Především na jejich osudech a názorech sledujeme, jak se habsburská monarchie po Napoleonově pádu postupně odpoutává od svého vnuceného francouzského spojence a přebírá vůdčí roli v evropské diplomacii a zároveň jak Británie prosazuje v protinapoleonské koalici své pojetí politiky rovnováhy v Evropě.
Evropské státy se tehdy pokusily na troskách ponapoleonské Evropy vystavět nový mezinárodní řád, poprvé založený na pravidelných konzultacích a snaze nalézt jednotící politické principy. Kissinger jej analyzuje pod zjevným vlivem nedávno skončené druhé světové války, která postavila svět před velmi podobný problém jako napoleonské války Evropu. A neskrývá sympatie k pragmatické, neideologické politice Metternicha a Castlereaghe, hledající stabilní mezinárodní řád založený na rovnováze sil a vzájemných garancích.
Historická fakta jsou pro Kissingera především podnětem k přemýšlení, jehož cílem je porozumět událostem i jejich protagonistům. Autor vyniká mimořádnou schopností psychologické drobnokresby, ať už píše o Metternichovi či Castlereaghovi, anebo se zabývá ruským carem Alexandrem či poraženým a kompromisu neschopným Napoleonem.
