Profesor František Černý první polistopadový děkan FF UK se ve svých vzpomínkách vrací k dvacetiletí tzv normalizace 1969 1989 jednomu z nejrozpornějších období v dějinách Univerzity Karlovy Se značnou otevřeností vysvětluje co se z tak významné společenskovědní instituce stalo z rozhodnutí normalizátorů muselo odejít téměř sto padesát odborníků Ačkoli se autor netěšil přízni režimu kupodivu směl v ovzduší čistek na fakultě setrvat Připomíná tedy osudy těch kteří byli přinuceni fakultu opustit těch kteří mohli všelijak omezováni na fakultě zůstat a především si všímá prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí Osud katedry vědního oboru i fakulty se tak nedílně propojuje s osobními kontroverzemi a konflikty Černého zpětný pohled se zrychluje i zpomaluje zastavuje i přeskakuje a pojednané uzlové body vypovídají též o tom co zůstalo nevyřčeno Přitom se nejedná o náhodně subjektivní útržky z nichž by nebylo možné sestavit ucelený obraz doby Tomu brání jak autorova erudice historické vědomí i zřetelná snaha o pochopení toho co se tehdy vlastně stalo Černého vzpomínání se uzavírá těsně po Listopadu 1989 kdy se filozofická fakulta začala zbavovat nedůstojných normalizačních a samozřejmě i starších reliktů a deformací Autor zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům kteří byli z fakulty vyhozeni i jako výstrahu pro budoucnost
