Evropská integrace byla vždy pojímána jako jednosměrný proces prohlubování spolupráce vyjádřený také v proklamaci obsažené ve Smlouvě o Evropské unii o „vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“ Tento koncept byl dominantně přijímán nejen na politické scéně ale rovněž v akademické obci Záměrem knihy je zkoumat opačnou a dosud u nás i v zahraničí opomíjenou situaci tedy zpětný přenos pravomocí z Evropské unie na členské státy Text podrobně rozebírá následující problémy: Jak lze charakterizovat přenos pravomocí na Evropskou unii optikou práva EU a vnitrostátních právních řádů? Obsahuje právo EU nástroje umožňující přenést pravomoci EU zpět na členské státy? Existují příklady zpětného přenosu pravomocí? Co je v praxi překážkou častějšího využití konceptu? Jak se vnitrostátní a unijní právo staví k úplnému zpětvzetí pravomocí vystoupení z EU ? Bylo již dosaženo stavu kdy členské státy jsou s Evropskou unií natolik kvalitativně a kvantitativně spjaty že zpětvzetí pravomocí reálně pozbylo smyslu? Autor neuznává názor o automaticky škodlivém vlivu Evropské unie kvůli kterému jedinou správnou cestou je co největší návrat pravomocí členským státům nebo dokonce vystoupení z Evropské unie Stejně tak naivní je ovšem obhajoba teze že integrace bude neustále směřovat pouze vpřed Při míře různorodosti zájmů v Evropské unii se právem uznaný a v praxi využívaný koncept zpětvzetí pravomocí stává nástrojem který napomůže větší flexibilitě přenosu pravomocí mezi členskými státy a EU a dovolí oběma stranám efektivně se přizpůsobit vnitřním a vnějším změnám podmínek
